V Česku se zabydlelo již 1 000 krajanů z Ukrajiny

Od roku 2015 přesídlila do Česka již tisícovka krajanů a potomků krajanů z Ukrajiny. Podpořil je v tom vládní program, na kterém se od začátku podílí Arcidiecézní charita Praha. Pomáhá krajanům s integrací a poskytuje jim sociální asistenci.

U příležitosti příjezdu jednoho tisíce krajanů z Ukrajiny se na začátku září konalo setkání v ubytovacím zařízení Ministerstva vnitra v Červené nad Vltavou, kde jsou krajané po svém příjezdu ubytováni. Setkání se zúčastnili krajané a zástupci státních a nestátních organizací, které v rámci projektu spolupracují. „V Červené nad Vltavou se sešla velká část organizací a úřadů, kteří se na integraci krajanů do české společnosti podílejí. Byla to milá příležitost k výměně zkušeností, získání zpětné vazby i takové malé rekapitulaci,“ informuje Světlana Porsche, ředitelka charitního Střediska Migrace, „vždyť za rok přicestuje v rámci projektu průměrně 250 krajanů, to znamená 250 různých příběhů a rozdílných potřeb. Jen pro zajímavost, věkový rozdíl mezi nejmladším a nejstarším přesídleným byl více než 92 let. Program je úspěšný právě díky skvělé spolupráci mezi všemi zúčastněnými. Přála bych si, aby se nám dařilo provázet krajany na jejich cestě i nadále tak úspěšně.“

V rámci projektu, který probíhá od roku 2015, přicestovalo do Česka již zhruba 500 rodin čítajících přes 1000 osob. Krajané pocházejí především z Ukrajiny, ale v poslední době přicházejí i lidé z Venezuely v důsledku hospodářské krize.

Neformálního setkání v Červené se zúčastnila i Volyňská Češka Ludmila Bobrovská. Do Česka přesídlila v roce 2015 s celou rodinou, čtyřmi dcerami a vnuky, a byla tak jedou z prvních. Ludmila Bobrovská popisuje své české kořeny: „Pocházím z české vesnice Bohemka. Oba moji rodiče byli Češi. Jejich předkové se koncem 19. století dostali přes Polsko na Volyň a pak v roce 1905 byla založena Bohemka v Nikolajevské oblasti. Ve vesnici se udržoval český jazyk, kultura i zvyky. Měli jsme kulturní spolek – klub, ve kterém se promítaly české filmy, učili jsme se zpívat české písničky, hrála tam dechovka, byly tam koncerty. Doma jsme mluvili jen česky, všichni moji předkové byli Češi. Měli jsme doma staré knížky, babička mě učila česky číst i psát. Hlavou mi pořád vrtala otázka, jak jsme se ocitli tady, že vlastně Českou republiku vůbec neznám. Vždycky jsem měla touhu Českou republiku poznat.“

Na vysoké škole studovala Ludmila Bobrovská ukrajinský jazyk a literaturu. Češtinu si přibrala jako nepovinný předmět. Po rozpadu Sovětského svazu, kdy se otevřely hranice, se začaly na Ukrajině zakládat české krajanské spolky. Od roku 1993 se Ludmila Bobrovská aktivně zasazuje v krajanském životě. Českou republiku také několikrát po revoluci navštívila. V roce 2015 pak zůstala natrvalo.

Ludmila Bobrovská zažila přesídlení na vlastní kůži. Nyní pracuje v Arcidiecézní charitě Praha a pomáhá v přesídlení dalším krajanům: „Výhodou určitě je, že znám Ukrajinu, znám mentalitu Ukrajinců a to mi určitě v práci pomáhá.“

A jak podle paní Bobrovské integrace probíhá? „Je těžké mluvit o integraci obecně. Někdo žil už na Ukrajině krajanským životem, takže se rychle zorientuje, někomu to trvá i léta. Přesídlení trvá několik měsíců, je třeba najít bydlení, práci, školu, zorientovat se v nejbližším okolí, ukončit záležitosti na Ukrajině. Krajané se na nás mohou obracet až rok po svém příjezdu, ale většina to zvládne rychleji. Pomoc Charity potřebují bezprostředně po svém příjezdu a postupně se osamostatňují.“

Podle paní Bobrovské je pro krajany nejobtížnější neznalost českého jazyka, neumí se domluvit, nerozumí. Bojí se udělat chyby, neznají zákony a neví, kam by se měli obrátit. Na druhou stranu je pro krajany výhodou, že je dnes velmi nízká nezaměstnanost a poptávka po zahraničních pracovnících je velká.