Čtvrt století pomáhá bezdomovcům: Spadnout na dno je snazší, než si myslíme

STANISLAV FIALA vede Azylový dům sv. Terezie v pražském Karlíně už 25 let. Za tu dobu viděl stovky příběhů, které píše sám život – od vysokého manažera po lidi, kteří se na ulici ocitli po sérii nešťastných náhod. „Typický bezdomovec neexistuje,“ říká s přesvědčením.

A přece, když má popsat realitu, říká: „Pomoc často vyhledávají muži okolo čtyřiceti, padesáti let s nějakou minulostí, ve které se nashromáždily problémy. Ale ta škála je obrovská: od vysokoškoláků po lidi se základním vzděláním, od úplně zdravých po lidi s psychickými problémy.“

Hranice mezi běžným životem a ulicí je přitom velmi tenká. Příběh bývalého generálního ředitele to dokazuje nejlépe. Po rozvodu skončil v azylovém domě. „Sám říkal, že kdyby tu šanci neměl, nejspíš by si vzal život,“ vzpomíná Fiala. Dnes je tento muž zpátky v poměrně vysoké pozici.

„Dostat se na ulici je velmi jednoduché,“ říká Fiala. „Může se to stát každému z nás. Někteří si mysleli, že se jich to nikdy nemůže týkat, ale velmi rychle zažili šok.“ Bezdomovectví je podle něj vždycky důsledek dlouhodobě neřešeného problému nebo souhry více problémů. „Čím déle člověk na ulici žije, tím hůř se pak vrací zpátky.“

Pomoc na míru

Azylový dům sv. Terezie v Karlíně nabízí 47 lůžek a pod jednou střechou fungují čtyři sociální služby: od terénní práce přes nízkoprahové denní centrum a noclehárnu až po azylový dům pro dlouhodobější pobyt.

„Někdo přijde jen najíst se a osprchovat. Jiný potřebuje komplexnější pomoc, aby se ze své situace mohl dostat,“ popisuje Fiala. Co je nejtěžší? „Motivovat člověka, aby pro to začal něco dělat. A aby ta motivace byla trvalá.“

„Málokdo má potřebu po čase přijít a říct: ‚Pomohli jste mi, mám práci, rodinu.‘ To jsou výjimky,“ přiznává. Úplný návrat do běžného života? „To jsou jednotky procent.“

Proto berou za úspěch i něco jiného: „Když člověk drží nějakou lajnu. Řada uživatelů našich služeb odchází ráno z noclehárny do práce, dokážou si vydělat na živobytí. I to je úspěch,“ říká Stanislav Fiala.

Jsou tady pro nás?

Fiala souhlasí se slovy rabína Karola Sidona, že bezdomovci „jsou tady vlastně pro nás“.

Tato myšlenka má podle něj teologické pozadí. „Jak v židovství, tak v křesťanství je almužna a konání dobrých skutků cestou do nebe,“ vysvětluje. „Ale je tam i důležitý apel k sebereflexi: Když dávám dar, měl bych se zamyslet, proč to dělám. Jaké jsou moje motivy? Není to jen o tom, že si hřeju ego?“

A pak je tu ještě jedna důležitá rovina. „Sidonova odpověď vlastně osvobozuje od věčného dilema, jestli je dobře lidem bez domova peníze dávat, jestli je nezneužijí, jestli si za ně nekoupí alkohol,“ říká Fiala. „Jakmile se rozhodnu poskytnout pomoc, nemám se už zamýšlet nad tím, jak ji ten člověk použije. Prostě jsem ji dal. A to je v pořádku.“

Varuje ale před pomocí bez rozmyslu: „Přímá adresná pomoc nemusí být vždy nejúčinnější. Lepší je kontaktovat organizace, které s lidmi bez domova systematicky pracují. Máme větší možnosti a zkušenosti než běžný občan,“ uzavírá Fiala.