Každý den je tu o obyčejných věcech. Reportáž z Domova sv. Rodiny na Petřinách

V kuchyni se začíná vařit oběd, dnes bude hrachová kaše s uzeným masem. Na zahradě pan Mirek upravuje záhony a sbírá větvičky. Domov svaté Rodiny na pražských Petřinách se probudil do červnového rána. 

Mirkovi je 53 let. V Domově sv. Rodiny bydlí už třicet let. Dětství strávil v ústavu v Horních Poustevnách ve Šluknovském výběžku. Právě tam komunisté posílali lidi s mentálním a kombinovaným postižením z Prahy. Od roku 1991 to je naštěstí minulost díky sestře Akvinele, která pro ně tehdy založila domov v hlavním městě. Pro jejich rodiče to byla obrovská úleva, mohli své děti častěji navštěvovat.

Dnes má Domov sv. Rodiny 2 budovy a stará se o 70 lidí, kteří žijí v domácnostech po maximálně devíti členech. Nonstop se o ně starají pečovatelé a kromě pomoci se sebeobsluhou je zapojují do chodu domácností a nabízejí různorodý program. Každému na míru podle jeho schopností. Součástí Domova je také kaple, ve které se každý týden slaví mše svatá.

Program pro udržení mentální i fyzické kondice

Pan Mirek žije v domácnosti sv. Josefa. Inspirativní jména, nikoli neosobní čísla, zde označují jednotlivé domácnosti. Mirek je rád sám, proto má svůj vlastní pokoj, ostatní bydlí na dvoulůžkových pokojích. Třeba nerozluční kamarádi Honza s Vaškem, který dnes slaví 42. narozeniny. Panu Honzovi už je 57 a je na světě úplně sám. Po smrti rodičů se rozhodl, že nebude chodit ven. Maximálně na balkon.

Přecházíme do další domácnosti s názvem Notre Dame. Tu tvoří naopak samé dámy. Na stole mají rozložené obrázky, které právě vodovkami domalovaly. K výtvarné činnosti je vede Radka, původem ze Slovenska. Sama ráda maluje, a tak ráda pozoruje i své svěřence. K práci v sociálních službách ji přivedla už babička. V domácnosti žen je nepřehlédnutelný jediný muž – Petr. Práce v sociálních službách ho naplňuje, navíc může pomoci s imobilními klienty.

Scházíme do suterénu za Vanesou. Ta má zrovna skupinovou muzikoterapii, při níž využívá vibroakustické pomůcky, které mohou skrze vibrace vnímat i neslyšící. Jedna klientka sedí v pohodlném křesle, druhá v sedacím vaku. Je vidět, že si to parádně užívají. 22letá Vanesa jim pouští „pecky“ jako „Dělání, dělání“ nebo „Není nutno“. Se svou skupinkou sem chodí denně, zítra bude na programu canisterapie.

Klienti z domácnosti sv. Anežky jsou vedle v relaxační místnosti. Programem je provází Eva. K dispozici tu mají chodící pás, hamaku, šlapadlo nebo míč. Pravidelná fyzická aktivita je zábavou, ale i nutností. Bez ní u člověka s postižením rychle upadají schopnosti, koordinace a celková kondice.

Otevřená komunikace je základ 

Nejmladšímu klientovi Domova sv. Rodiny je 34 let, nejstaršímu 70. Jsou to lidé s mentálním a kombinovaným postižením. „To, co my děláme automaticky, je pro ně problém. Některé činnosti je učíme stále dokola už několik let. Každý den je tu o úplně jednoduchých činnostech,“ vysvětluje vedoucí přímé péče pan Marek. Sympaťák, který tuhle práci má rád. Dělá mu radost pomáhat a být užitečný. Základem je podle něj otevřená komunikace. „Aby byli spokojení klienti, musí být spokojený personál,“ zdůrazňuje. Výborný kolektiv si pochvalují i sami pečovatelé. K vyhoření mají ve své profesi blízko, a tak se musí umět odreagovat. Vanesa během, Eva spánkem, Nikola procházkami se psem a Petr četbou.

Láskyplná péče i v náročných situacích

Každodenní život v Domově sv. Rodiny přináší radosti, ale i smutné okamžiky. Nedávno diagnostikovali lékaři jedné klientce rakovinu v posledním stádiu. Hospicová péče tu není poskytována, pečovatelé nejsou speciálně proškoleni v paliativní péči a ne každý pracovník proces umírání zvládá. Přesto dokázal kolektiv pracovníků Domova doprovodit nemocnou klientku až na konec její pozemské pouti. „Umírala smířená s úsměvem na tváři v kruhu pečovatelů a příbuzných,“ říká Pavel Kopka, ředitel Domova sv. Rodiny. „Velmi oceňuji kolegy, že se o klientku dokázali postarat v takové náročné situaci. I to je smysl naší práce – umožnit lidem s mentálním postižením prožít naplněný život, k němuž patří i jeho přirozený konec.“