Alfabetizační kurzy pořádané Charitou absolvovalo již více než 100 osob. Je mezi nimi i paní Luliya. Požádali jsme ji o rozhovor.
Jmenuji se Luliya Chisenga, narodila jsem se 5. června 1948 ve vesnici Kayake.
Řekněte nám prosím něco o své rodině.
Jsem vdova. Můj muž zemřel v roce 2001. Měla jsem jedenáct dětí. Pět jich zemřelo. Zůstalo mi pět synů a jedna dcera. Všichni už mají své rodiny. Mám jedenáct vnoučat a dvě pravnoučata.
Čím si vyděláváte na živobytí?
Mám malé políčko. Pěstuji různé plodiny na prodej i pro vlastní potřebu. Pěstuji kukuřici, fazole, sladké brambory, buráky a mám pár banánovníků.
Měla jste někdy příležitost chodit do školy?
V dětství to nebylo lehké. Mí rodiče brzy zemřeli, vychovávali mě prarodičce. V době, kdy byla Zambie kolonií, zde bylo málo škol. Babička mě učila hospodařit, vařit, rybařit a starat se o domácnost. Tehdy jsem si ani neuvědomovala, že by vzdělání mohlo být důležité.
Proč jste se přihlásila do alfabetizačních kurzů?
Chtěla jsem umět číst a psát. Měla jsem radost, že se můžu přihlásit bez ohledu na věk. Kurzy jsem začala navštěvovat v roce 2010, když mi bylo 62 let. Ze začátku to bylo těžké. První věc, kterou jsem se musela naučit, bylo držet tužku. Za pár měsíců jsem se naučila abecedu a přečetla jednoduchá slova.
Jak daleko je Kayake od Mukonchi, kde kurzy probíhají?
Moje vesnice je od Mukonchi vzdálena šest kilometrů. Někdy jedu na kole, někdy jdu pěšky.
Jak se na vaše učení dívá okolí, vaši sousedé, vnoučata?
Slýchávám negativní komentáře od těch, kdo nerozumí důležitosti vzdělání. Smějí se mi a ptají se, na co mi škola v mém věku je. Říkají, že ztrácím čas. Moje vnoučata mě podporují. Pomáhají mi s domácími úkoly. Myslím, že jsou na mě hrdí.
Co pro vás vzdělání znamená?
Vzdělání otevírá mysl člověka, umožňuje mu dělat moudřejší rozhodnutí. Kdo neumí číst a psát, nemůže se účastnit dění v komunitě. Lidé ho nerespektují. Říkám rodičům, aby posílali své děti do školy. Je lepší chodit do školy v dětství, ne až v pozdním věku jako já.