„Nikdy bych to nezvládla sama!“ Anita z Běloruska děkuje českým dárcům za pomoc

„Dnes je 2. září 2024, úžasný, vzrušující a dlouho očekávaný den v mém životě,“ píše devatenáctiletá Anita ve svém dopise. Stojí před Státní lékařskou univerzitou v běloruském Grodnu jako čerstvá studentka prvního ročníku. Cesta k tomuto okamžiku však nebyla jednoduchá.

Anitě bylo pouhých deset let, když její život poznamenala tragická událost. Ve škole právě složila důležitou zkoušku z matematiky a s napětím čekala na výsledek. A pak přišla v matčině telefonátu ta zdrcující slova, na která Anita nikdy nezapomene: „Včera v noci zemřel na klinice náš táta.“

Po dvou letech boje s rakovinou přišla rodina o milovaného otce. „Zdálo se, jako by se svět nenávratně zhroutil,“ popisuje Anita. S matkou zůstaly prakticky samy. Starší bratr, tehdy student druhého ročníku univerzity v Minsku, musel přerušit studium a najít si práci.

Život na hraně chudoby

Finanční situace rodiny byla kritická. Matčin plat sotva přesahoval 100 eur. Vdovský důchod činil pouhých 74 eur. „Přežívali jsme tak, že jsme šetřili na jídle, oblečení a lécích,“ přiznává Anita. K tomu se přidaly její zdravotní obtíže, které vyžadovaly pravidelnou léčbu. Tu však musela roky odkládat.

Navzdory těžkostem se nevzdala svých zájmů. Vybírala si tehdy z kroužků, jejichž účast byla bezplatná. Věnovala se rytmické gymnastice a později vzdušné akrobacii, ve které dosáhla významných úspěchů. „Na mistrovství světa jsem obsadila 2. místo,“ píše hrdě.

Pomocná ruka z České republiky

Zlom v jejím příběhu nastal ve čtrnácti letech, kdy se dostala do programu Adopce na dálku^®. „Z Charity v Grodnu mi oznámili, že mě podpoří paní Běta a pan Viktor z České republiky,“ vzpomíná Anita. „Bylo to neuvěřitelné, cítila jsem obrovskou radost a naději.“

Čeští dárci jí umožnili nejen pravidelnou léčbu v Minsku, ale také roční kurz angličtiny. „Skákala jsem radostí!“ popisuje své pocity. „Díky této pomoci jsem dosáhla úrovně B1.“

Štědří dárci postupem času přirostli Anitě k srdci. Zajímali se o ní, pomáhali jí a povzbuzovali. „Více než cokoli jiného na světě jsem chtěla poznat je blíž, vidět, jak vypadají. A najednou najdu ve schránce velkou obálku, otevřu ji a je tam dopis a velká fotka Viktora a Běty!“ vzpomíná na splněné přání Anita. Z dopisu se dozvěděla, že její „adoptivní rodiče“ milují sport, hudbu a že chodí na slacklining, Běta hraje na klavír a když byla malá, učila se ve škole ruštinu.

Nové ztráty a cesta k medicíně

Život však přinesl další rány. V roce 2023 vážně onemocněla babička. Anitina maminka jí věnovala potřebnou péči. „Žila jsem hodně času sama, zachránilo mě studium a letecká gymnastika,“ svěřuje se Anita.

Právě v této době se rozhodla pro studium medicíny. Běta a Viktor cílevědomé dívce znovu nabídli pomoc. Díky jejich podpoře mohla absolvovat dodatečné hodiny chemie a biologie. „Musela jsem se v té době vzdát všech svých koníčků. Veškerý čas jsem věnovala přípravám na zkoušky.”

Den D nastal 3. července. „Měla jsem velké obavy, nemohla jsem dva dny předtím ani jíst,” líčí Anita. U přijímacích zkoušek získala vynikající výsledek, 90 bodů ze 100. „Byla jsem přijata! Dodnes tomu nemůžu uvěřit. Sama bych to nikdy nezvládla!“ zdůrazňuje. „Viktor a Běta mě doslova vzali za obě ruce a provedli dveřmi lékařské fakulty.“

„Děkuji Charitě za to, že pomáháte rodinám, jako je ta moje!“ uzavírá svůj dopis mladá běloruská studentka, jejíž život se díky podpoře na dálku proměnil k lepšímu.