Sylvie Smidová: Návrat do opraveného domova byl nesmírně silný okamžik

Kněžský Domov sv. Václava se po rozsáhlé rekonstrukci znovu otevřel svým klientům. O tom, jak stěhování probíhalo, jsme si povídali s nově jmenovanou vedoucí domova SYLVIÍ SMIDOVOU.

Senioři jsou již nyní úspěšně zabydleni. Jak náročné bylo stěhování?

Byla to velká výzva. Představte si stěhování běžné domácnosti. My stěhovali desítky malých domácností a seniorům, kteří i v běžném životě potřebují podporu, pomáhali zabydlet se v novém. Akci jsme plánovali půl roku dopředu. Bylo třeba zajistit nejen samotný přesun, ale i tisíc dalších drobných maličkostí.

Po přestěhování jsme museli propojit dva oddělené provozy do jednoho fungujícího domova, nastavit nově kompetence zaměstnanců a připravit celý tým na novou etapu. Bylo to, jako bychom zakládali nový domov.

Jak jste prožívali samotné stěhování?

Přiznám se, že jsme byli všichni velmi vyčerpaní. Ještě krátce před stěhováním jsme uspořádali setkání pro seniory a jejich rodiny, aby si mohli nový domov prohlédnout. Dodnes si na ten den živě vzpomínám. Když všichni odešli a my sedli do auta, brečeli jsme nad sílou toho okamžiku. Rodiny i senioři nám vyjádřili tak velké uznání a důvěru, že jsme si tehdy řekli: „Všechno to úsilí za to stálo.“

Stěhování bychom nezvládli bez podpory kolegů z ostatních služeb Charity. Každý senior měl během akce svého osobního průvodce. Samotné přestěhování jsme zvládli ve dvou dnech.

Jak na nové prostředí senioři reagovali?

Senioři přijížděli postupně. Stáli jsme u vchodu a každého příchozího jsme vítali slovy: „Vítejte doma.“ Pro všechny to byl mimořádně silný okamžik.

Mnozí senioři vyjadřovali nadšení. Často zaznívalo: „To je ale krásné.“ Nebo: „Tady je to prostorné.“ Bylo hezké sledovat jejich reakce. Od začátku pro nás bylo důležité, aby měli co nejrychleji vytvořené své zázemí. Soustředili jsme se na to, aby měl každý senior připravený svůj pokoj, své fotografie, obrázky, televizi a vše, co mu pomáhá cítit se jako doma.

Co bylo během uplynulých dvou let, kdy rekonstrukce probíhala, nejtěžší?

Nejtěžší bylo zvládnout všechny změny a zároveň zachovat to nejdůležitější – individuální přístup ke klientům. Když Arcidiecézní charita v roce 2020 převzala provoz kněžského domova, bylo pro nás důležité postupně opouštět institucionální model péče a posilovat přístup, který respektuje přání a potřeby každého člověka. Chceme, aby klienti mohli žít svůj život podle svých možností a nebyli svazováni zbytečnými pravidly.

V menších náhradních prostorech, kde jsme fungovali během rekonstrukce, jsme si vyzkoušeli, jak dobře může takový model fungovat. Právě tam jsme si ověřili, že individuální a rodinně orientovaná péče není jen ideál, ale reálně fungující cesta.

Právě rodinný model péče odlišuje Domov sv. Václava od velkých pobytových zařízení. Jak konkrétně funguje?

Snažíme se co nejvíce přiblížit běžnému životu. Nejsme nemocnice ani ústav. Chceme, aby zde lidé žili svůj život co nejsvobodněji, nejpřirozeněji. Když chce někdo spát déle a dát si snídani až v půl desáté, připravíme ji v půl desáté. Nesnažíme se klienty přizpůsobovat režimu zařízení, ale naopak zařízení přizpůsobovat jejich životu.

Samozřejmě existují pravidla, která chrání bezpečí klientů a zajišťují fungování služby. Vždy ale hledáme rovnováhu mezi pravidly a individuálními potřebami člověka. Lidé jsou často překvapeni, kolik svobody klienti mají. A právě to považujeme za správnou cestu.

Co vás během celé proměny Domova nejvíce potěšilo?

Především náš tým. Viděla jsem obrovskou ochotu pomáhat a hledat řešení. Ať jde o zdravotní sestry, sociální pracovnice, pracovníky v přímé péči, údržbáře, uklízečky a další kolegy v zázemí, všichni měli společný cíl: aby se klienti cítili dobře. Velmi si toho vážím.

Převzetí vedení Domova pro vás znamenalo i osobní změnu. Jak tuto etapu prožíváte?

Bylo to jedno z nejtěžších profesních rozhodnutí v mém životě. Předtím jsem řadu let působila v charitním Centru pro tělesně postižené Fatima. Bylo to prostředí, které jsem dobře znala a kde jsem se cítila jistě.

Přijmout vedení Domova sv. Václava znamenalo vystoupit z této jistoty a převzít velkou odpovědnost. Postupně jsem ale zjistila, že mě tato práce obohacuje i lidsky. Když jsem začala více poznávat klienty a začala být součástí jejich každodenních příběhů, došlo mi, že zatímco já pečuji o ně, oni na jiné úrovni pečují o mě.

V jednom rozhovoru jste řekla, že vás klienti určitým způsobem formují. Co jste tím myslela?

Když jsem začala více chodit mezi seniory, účastnit se bohoslužeb a poznávat jejich životní příběhy, dostávala jsem něco, co jsem do té doby neznala. Velkou roli v tom sehráli právě kněží, se kterými se v domově potkávám. Díky nim jsem začala hlouběji přemýšlet o duchovních věcech a o tom, co je v životě skutečně důležité.

Když se dnes ohlédnete za uplynulými dvěma lety, co ve vás převažuje?

Především vděčnost. Za klienty, kteří byli trpěliví. Za rodiny, které nám důvěřovaly. A za kolegy, kteří do celé proměny domova vložili obrovské množství energie. Když dnes procházím domovem a vidím, že jsou lidé zabydlení a cítí se tady dobře, vím, že všechno to úsilí mělo smysl. Po dvou letech příprav a provizorního fungování máme zase pocit, že jsme doma.

Rekonstrukce a modernizace Domova sv. Václava je financována Evropskou unií z programu Národního plánu obnovy:

Více informací o dotaci