Život zasvětila práci pro druhé. Dnes našla zázemí v Domově sv. Václava

Paní HELENA JEŘÁBKOVÁ patří k inspirativním osobnostem, které žijí v Domově sv. Václava ve Staré Boleslavi. Po roce 1990 stála u vzniku Křesťanského domova mládeže u sv. Ludmily v Praze, který dlouhá léta vedla. Dnes vzpomíná na jeho začátky i na to, jak se jí žije v nově opraveném charitním domově.

V roce 1992 jste stála u zrodu Křesťanského domova mládeže u sv. Ludmily v Praze. Jak to tehdy začalo?

Po revoluci mě ministerstvo školství vybralo, abych se ujala vedení nového internátu. Přicházela jsem přitom s vlastním konceptem penzionového typu internátu. Tehdy to bylo něco úplně nového, pokud vím, jediné svého druhu v republice. V roce 1991 jsem začala všechno připravovat a o rok později jsem nastoupila do funkce ředitelky.

Brzy po vašem nástupu ale přišla nečekaná změna.

Den po mém nástupu přišla sestra Milada Kopecká, tehdejší provinční představená školských sester, spolu s právníky. Budova totiž měla být vrácena školským sestrám v restituci. Najednou se tedy řešilo, kdo bude domov dál vést a jak bude celé zařízení fungovat.

Takže jste si tehdy musela získat důvěru nejen ministerstva, ale i školských sester?

Sestry si několik měsíců zjišťovaly, jak pracuji a jaké mám představy o vedení domova. Asi po půl roce za mnou přišli pan biskup spolu se sestrami a řekli mi: „Paní Jeřábková, rozhodli jsme se, že si vás necháme.“

Co považujete za největší úspěch, když se ohlédnete za více než dvěma dekádami ve vedení Křesťanského domova mládeže?

Dokázali jsme domov rozvíjet, i když nebylo moc peněz. Dvakrát jsme budovu za provozu rekonstruovali. Později jsem přišla s nápadem využít část domu pro konference, semináře a ubytování hostů. Díky tomu jsme získávali prostředky na další opravy a rozvoj. Postupně se u nás konaly i různé mezinárodní akce a domov se stal dobře známým.

Velkou zásluhu na tom měla Marta Stříteská se svou rodinou. Byli velmi schopní a nápadití. Organizovali konference, starali se o provoz a pomohli nám získat finance na další rekonstrukce. Této rodině budu do smrti vděčná.

Jaká byla spolupráce se školskými sestrami?

Výborná. Sestry přinášely velké pracovní nasazení a zkušenosti z řeholního života. Sestra Milada ale zároveň dobře věděla, že práce s mladými lidmi vyžaduje i pedagogické vedení. Řekla mi proto, že každá sestra, která přijde do domova, musí nejprve projít mýma rukama a seznámit se s pedagogickou prací.

Zdá se, že školské sestry sehrály ve vašem životě důležitou roli nejen profesně, ale i v jeho další etapě.

Se školskými sestrami jsem zůstala ve spojení mnoho let. Byla mezi nimi i sestra Imelda, kterou jsem poznala už v Křesťanském domově mládeže u sv. Ludmily. Byla velmi schopná a dokázala si poradit v každé situaci. Později se její cesta spojila s Arcidiecézní charitou, dnes vede Azylový dům Gloria pro maminky s dětmi. A tak, když jsem se ocitla v situaci, kdy jsem potřebovala péči, byla to právě sestra Imelda, kdo mi doporučil Domov sv. Václava.

Jak se vám v Domově sv. Václava žije?

Velmi dobře. Když se připravovalo přestěhování z Třeboradic do Staré Boleslavi, měla jsem trochu obavy. Nevěřila jsem, že se podaří tak velké stěhování zvládnout hladce. Nakonec jsem byla mile překvapená. Všechno bylo perfektně zorganizované. Obdivovala jsem, jak to zaměstnanci zvládli. Všichni dřeli a bylo vidět, kolik práce za tím je. Opravdu to proběhlo obdivuhodně.

Do Domova sv. Václava jste přišla teprve před pár měsíci. Jak na vás zapůsobil?

Je vidět, že tady všechno funguje promyšleně. Já mám celý život ráda řád a pořádek, a toho si všímám i tady. Všechno má svůj systém, člověk ví, co se děje a na koho se obrátit. Když je potřeba něco zařídit, řeší se to hned. Je vidět, že domov má dobrou organizaci a že za tím stojí hodně práce.

Důležitou součástí života domova je také duchovní péče. Jak ji vnímáte?

Toho si velmi vážím. Máme tady mše svaté, růženec, adorace a pravidelný kontakt s kněžími. Pro mě je víra důležitá celý život, takže možnost účastnit se duchovního programu je pro mě velkou hodnotou.

Přestože jste prodělala těžkou mrtvici, nepůsobíte jako člověk, který by se vzdával.

Nevzdávám se. Jeden lékař mi po mrtvici řekl: „Bůh chce, abyste byla na světě, tak se musíte snažit.“ Tahle věta mi zůstala v hlavě. Každý den cvičím, procvičuji řeč, chodím na mši, snažím se být aktivní. A pořád pracuji na rodinné historii. Zpracovávám rodokmen manželovy rodiny i své vlastní.

Co vám dnes přináší radost a klid?

Mám ráda, když má den svůj řád. Každý den udělám něco pro své zdraví, něco si přečtu nebo sepíšu. Neumím jen tak sedět a nic nedělat. Večer se pak ráda dívám z okna na baziliku svatého Václava. Když je nasvícená, je to nádhera. Vzpomínám přitom na místa, která mě v životě provázela. Celý život jsem byla nějak spojena s kostely a chrámy, a tak se v myšlenkách vracím třeba na Sázavu nebo na Moravu, kde jsem vyrůstala. V takových chvílích se vždycky uklidním, připravím se na další den a děkuji za všechno, co jsem mohla v životě prožít.

Rekonstrukce a modernizace Domova sv. Václava je financována Evropskou unií z programu Národního plánu obnovy:

Více informací o dotaci