Zpěvačka Yanna: Chci pomáhat dětem, protože jsem na vlastní oči viděla, jak je hodně z nich nešťastných

Vlastní matka ji nechala za dveřmi Klokánku a už se nikdy nevrátila. Nezlomilo ji to. Stejně, jako když ji děti v diagnostickém ústavu po nocích dusily polštářem. „Vždycky jsem věřila, že budu zase žít normálně. A taky ve svůj sen,“ říká Jana Rybníčková, která sice přišla o domov, o rodinu i o bezstarostné dětství, jedno jí ale nikdy nikdo vzít nedokázal – touhu stát se zpěvačkou. Dnes pod uměleckým jménem Yanna vystupuje po boku největších českých hvězd a jako ambasadorka sbírky Daránek se rozhodla pomáhat těm nejzranitelnějším – dětem.

Vystupuje i mluví naprosto bezprostředně a za jejím širokým sebevědomým úsměvem byste jen těžko hledali dívku, kterou matka v osmi letech vyzvedla ze školy a pod záminkou výletu ji i s nevlastním bratrem odvezla do Klokánka. Rodiče už nikdy neviděla, stejně jako nikdy nezjistila, proč to udělali. „Neměli jsme velkou finanční nouzi, netýrali nás, nebrali drogy ani nebyli alkoholici. Vlastně jsem měla celkem spokojené dětství. O to víc mě překvapilo, co se stalo,“ vysvětluje Jana Rybníčková, která dnes o biologických rodičích mluví jako o svých „autorech“ a naprosto bez emocí.

Její cesta odloženého dítěte skončila v Dětském domově v Dolních Počernicích, odkud si ji ve dvanácti letech vzala do pěstounské péče herečka Hana Čížková. Právě tehdy se začala psát dojemná kapitola o splnění jednoho velkého snu drobné brunetky, která ukázala, že i malá dětská bedra dokážou unést obrovské břímě. Stačí tomu uvěřit. A nutno říci, že dnes Yanna působí na pódiu s mikrofonem v ruce tak přirozeně, s jakou přirozeností neváhá pomoci druhým.

Nedávno skončilo turné Leoše Mareše, kde jste vystupovala jako vokalistka. Jaké to je obrážet republiku s jednou z největších osobností českého showbyznysu?

Bylo to absolutně skvělé, neuvěřitelná sranda. Leoše mám ráda odjakživa a chodívala jsem už na koncerty, kdy ještě jezdil jako předkapela kapely Black Milk. Když jsem se pak stala finalistkou soutěže Hlas Česko Slovenska, kterou moderoval, řekl mi, že doufá, že jednou budu stát na velkých pódiích. A nakonec jsem na nich skončila s ním. A to už od jeho prvního koncertu ve Foru Karlín i přes všechny O2 areny. Leoš vždy přijížděl o několik hodin dřív než my, aby si všechno pečlivě zkusil. Na každém detailu mu extrémně záleží. Je to profík, vlastně jsem byla překvapená, jak moc velký.

Leoš Mareš ale není jediné hvězdné jméno, se kterým spolupracujete. Zpíváte také s Darou Rolins nebo Lipem. A v minulosti se vaše kariéra protnula třeba s Ewou Farnou, Sebastianem a Monkey Business. Když vidíte všechny svoje úspěchy pohromadě, co cítíte?

Zadostiučinění. A vlastně musím říct, že jsem na sebe pyšná, protože už jako malá holka v dětském domově jsem věděla, že jednou chci zpívat tak, aby to bavilo mě i ostatní, ale také, aby mě to živilo. To, co prožívám, je můj splněný sen. Poprvé mi všechno došlo asi ve chvíli, když mi bylo třiadvacet let, odstěhovala jsem se do vlastního bydlení a zjistila, že to sama finančně zvládnu, že to, co miluju, se stalo mojí prací, což se nepodaří každému. Je to osvobozující pocit, být pánem svého času a vybírat si, s kým chci a nechci spolupracovat. Když bych se mohla vrátit v čase a ukázat video z koncertu svému malému já, určitě by řeklo: „To jsem vážně já? Kdy už se to splní? Ať už se to konečně stane!“

A přemýšlela jste někdy nad tím, jestli vaši kariéru sledují i biologičtí rodiče?  

Jasně. A myslím, že určitě vědí, co dělám. Vzhledem k tomu, že s mojí autorkou máme stejné jméno, jsem si jistá, že mě určitě někde viděla. Navíc v roce 2017 mi přišel dopis od soudu, že mě můj autor žaluje a že mi nebude platit alimenty, které měl posílat až do té doby, než dostuduju, protože si prý vydělávám víc než on. A jako zdroje tam uvedl nějaké společenské magazíny. Netuším, co všechno si navymýšlel, ale neprošlo mu to. Tehdy mi vlastně poprvé došlo, že vědí, čím se živím, a jen jsem si v duchu řekla: „Vaše škoda.“

Pro někoho může být možná až neuvěřitelné, s jakým nadhledem už od dětství zvládáte ke svému osudu přistupovat. Dá se ale s takovou zradou vlastně vůbec úplně vyrovnat?

I když to, že mě autoři odložili, bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát, je pravda, že zrada to pro mě byla velká. A jestli se s ní dá vyrovnat? Myslím, že záleží na povaze. Já vždy věděla, že na to nejsem úplně sama, že mám nevlastního bratra a babičku, která za mnou určitě přijde. Hůř by to vnímal někdo, kdo se ocitne v dětském domově sám a nikdo ho navštěvuje. Úplně jinak to pak zase zvládají děti, které rodiče odložili, protože v tu danou chvíli nemají dostatek financí, ale jezdí za nimi a mají je rádi. Já navíc byla hodně kamarádská, pořád jsme něco podnikali, jezdili na kole a ve finále to bylo v dětském domově hrozně fajn.

Každý ale nemusí mít tak odolnou povahu…

To je pravda. Upřímně, i já se dodnes potýkám s panickými atakami a dlouho jsem bojovala s tím, že jsem nechtěla mít děti. Bála jsem se, že budu stejná jako máma, že je to v genech. Tehdy mi paní doktorka říkala, že mi možná dělá problém to vědomí, že bych se měla stát rodičem, vlastně možná už jen to slovo. Teď už se na děti těším, ale ta změna přišla až rok a půl zpět, kdy jsem si řekla, proč bych měla být bitá jen kvůli tomu, že moje autorka se zachovala tak, jak se zachovala.

Vy jste hlavně nikdy nezjistila, co ji k tomu vedlo. Tu otázku asi člověk z hlavy taky jen tak nevyžene…

Dodnes netuším, proč to udělala, a i proto mě vlastně úplně ze všeho nejvíc naštvalo, že když jsme já a bratr byli v děcáku, ona si nedala pokoj a dělala si další a další děti. Těm ani nedala jméno, odjela z porodnice a nechala je tam. Tehdy mi bylo devět let a volali babičce z porodnice, že tam má vnučku, tak si ji chodila alespoň chovat. Později kontaktovali i moji mamku, asi kdybych se s nimi chtěla vidět, ale to já nechci. Mám svoji rodinu a vím, že to bude znít divně, ale já jsem minulost odřízla, jako kdyby se vůbec nestala. Sice o ní mluvím, ale vnitřně si to nepřipouštím. Jediný, kdo mi pomáhal a jezdil za mnou do dětského domova, byla totiž babička z autorovy strany. Ta si mě chtěla i vzít, ale byla hodně nemocná, trpěla bolestmi. Kdysi se s ní zřítilo letadlo, měla popálenou velkou část těla, dokonce tehdy ležela na popáleninách s Janem Palachem. Ale byly jsme si hodně blízké až do doby, než před pár lety zemřela. Dneska už vlastně neudržuju kontakt ani s nevlastním bratrem, pochopila jsem, že on se s autorkou vídá, a já s nimi nechci mít nic společného. Mám takovou vlastnost, že když mi někdo ublíží, tak dokážu přepnout z vteřiny na vteřinu, a ten člověk už pro mě dál není. Myslím, že mi všechny ty události dodaly sílu. A to už v dětství.

Ta vnitřní síla byla asi hodně potřeba hlavně v diagnostickém ústavu, kde jste to neměla úplně jednoduché.

Do diagnostického ústavu jsme se s bratrem dostali ještě předtím, než nás přesunuli do dětského domova v Dolních Počernicích. Bylo to depresivní místo – zamřížovaná okna, rvačky na denním pořádku a malí kapsáři si mezi sebou rozkrádali věci. Pořádně jsme se tam ani neučili. Jen nás odvedli do školy přes ulici, ale místo toho, aby tam s námi byl učitel a probíral látku, řekli jen, ať si vytáhneme učebnice, odešli a po čtyřech hodinách se vrátili a zase nás odvedli zpět. Připadala jsem si zaostalá, jelikož do té doby jsem se učila dobře a měla samé jedničky. Najednou se mi ale vytratil návyk se učit a následky jsem si nesla až na střední školu. Navíc zařízení mělo dvě patra a s bratrem nás rozdělili, což pro mě znamenalo velké problémy se staršími holkami. Kvůli tomu, že jsem s nimi nechtěla kouřit z okna, mi pořád vyhrožovaly a přidušovaly mě polštáři. Měly z toho ohromnou srandu.

Nikdo nezasáhnul?

Dělo se to v noci, přes den se většinou snažily vypadat dobře. Ale jelikož jsem byla nejmenší prďola, nakonec mě dali na samotku a myslím, že nám v tu chvíli raději začali hledat jiné zařízení. Dodnes nechápu, co jsme tam zrovna my dva s bratrem dělali.

Je zázrak, že vás to tehdy nezlomilo. Co vás drželo nad vodou?

Myslela jsem jen na to, že se určitě něco brzy změní a já zase začnu žít normálně. Věřila jsem v to. A v dětském domově v Dolních Počernicích, kde se nás naopak snažili hodně rozvíjet, jsem se upnula na svůj sen – zpívat. Pořádala jsem koncerty pro ostatní děti, dělala vystoupení a přehlídky. Moc mě tedy sice nezajímalo, jestli můj zpěv chce vůbec někdo poslouchat, ale mě to bavilo a začala jsem zase nacházet sama sebe. V dětském domově totiž uměli udělat pro každého z nás perfektní prostředí, což mě drželo nad vodou. A samozřejmě taky můj sen, ve který jsem nikdy nepřestala věřit. A to je důležité.

Jde ale namotivovat děti, které si třeba ani netroufnou o úspěchu snít?

Myslím, že hodně pomáhá je sledovat, snažit se vnímat, co je baví, v čem jsou dobří. A to se v nich snažit rozvíjet a podporovat. Když někoho bude bavit třeba tanec, oslovit lektora nebo pokud vidím, že má dítě cit pro design, stačí mu třeba říct: „Pojď mi zkusit nějak předělat pokoj.“ I tak málo může dítě nastartovat a nestojí to nic. A v neposlední řadě ale musí chtít i děti samy, musí si začít věřit, protože to oni se sebou budou žít celý život.

Ten váš se změnil, když si vás z dětského domova vzala do pěstounské péče herečka Hana Čížková…

Naprosto. Už jen ten pocit, že jsem chtěná, pro mě tehdy znamenal strašně moc. Mohla jsem se znovu nadechnout, cítila jsem, že zase někam patřím, že jsem součástí rodiny a že má o mě někdo opravdový zájem. S mamkou jsme si sedly od první chvíle, kdy mě utáhla na palačinky (smích). Bylo to osvobozující.

foto: Yanna se svou matkou Hanou Čížkovou (soukromý archiv Jany Rybníčkové)

Pomáhala vám s kariérou?

Mamka mě ve zpěvu vždycky podporovala, představila mě pár hudebním producentům a přes ně jsem se pak dostala třeba k Leošovi nebo Daře. Ale například s Lipem mě propojil můj kamarád z konzervatoře. S mamkou jsme domluvené, že když se chystám na nějaký konkurz do divadla, kde někoho zná, zavolá, aby si na mě dali větší pozor. Ale rozhodně to nefunguje tak, že by někoho prosila, aby mě obsadili nebo podplácela, což se mimochodem v branži běžně děje. Zároveň i to, že má v divadlech známé, není žádnou zárukou, že mě vezmou, většinou totiž dostávají šanci stále stejní lidé. Rozhodně tedy nemám nic zadarmo a musím si všechno vybojovat sama.

Svým způsobem vlastně ale také vy pomáháte dětem jít za svými sny. Učíte totiž na Mezinárodní konzervatoři Praha, kde dostávají šanci i děti z rodin, které nemají tolik finančních prostředků.

Ano, učím i několik dětí, které na školu získaly stipendia. A v jejich přístupu je oproti ostatním vidět velký rozdíl. Děti, kterým rodiče školné zaplatí, si často myslí, že si vystačí jen s tím, že umí pěkně zpívat, a na školu kašlou. A pak je tam třeba romský student, který si vybojoval stipendium. Má neskutečný dar od Boha, zpívá nádherně, má samé jedničky a je pracovitý, což by podle škatulek třeba mnozí neřekli. A tady je přesně vidět, že sice neměl peníze, ale dře, protože si váží šance jít za svým snem a dělat to, co ho baví. Píle je důležitá, tu když děti mají, můžou opravdu zvládnout velké věci, i když jejich startovní podmínky třeba nebyly úplně ideální. A samozřejmě ještě ostré lokty, protože bez nich člověka ušlapou.

Mezi dětmi ze sociálně vyloučených rodin jste strávila kus života. Co podle vás nejvíc potřebují?

Myslím, že hlavně pochopení, lásku a čas, který jim někdo věnuje. Někoho, kdo je obejme a řekne jim, že to bude dobré, že všechno zvládnou, když se budou snažit – prostě podporu. Nejhorší totiž je, když propadnou pocitu, že když jsou z chudých rodin nebo dětských domovů, nikam to nedotáhnou. To se stane jen tehdy, když si to budou říkat. Jde o nastavení mysli.

Občas je ale potřeba i finanční pomoc. Vy sama jste se teď stala ambasadorkou veřejné sbírky Daránek, která se snaží získat prostředky právě pro děti v nouzi.

Je to tak, peníze hrají v pomoci potřebným důležitou roli, otevírají jim nové možnosti, zlepšují kvalitu života a můžou ho třeba i zachránit. Ale to, že někdo do sbírky přispěje, také tomu dítěti vysílá jasný signál, že o něj někdo stojí, že někomu záleží na tom, aby se mělo líp a dařilo se mu. A to je možná srovnatelně důležité. Není to jen o tom, že někdo přijede a předá jim školní pomůcky, ale o tom, že ty děti už si nikdy neřeknou, že by bylo všem jedno, kdyby skončily na ulici.

Proč jste se rozhodla podpořit právě Daránka?

Už dlouhou dobu jsem přemýšlela, jak to udělat, abych mohla pomáhat dětem nebo sociálně slabším rodinám, protože jsem na vlastní oči viděla, jak je hodně z nich nešťastných. Když jsem pak byla pozvaná do podcastu ChariTALK Charity Česká republika, dozvěděla jsem se právě o jejich sbírce Daránek, což je vlastně beránek, který dává dárky potřebným dětem. Líbilo se mi, jak moc jsou ti, kteří za sbírkou stojí, lidští a že peníze podporují maminky s dětmi v azylových domech, nízkoprahová dětská centra nebo třeba volnočasové aktivity. Sociální pracovníci navíc vytipují rodiny, kterým se pomůže napřímo, což může třeba zabránit i tomu, že děti kvůli finanční tísni skončí v dětském domově. No a nebudu lhát, naprosto mě nadchnul i maskot sbírky – plyšový beránek. Moje nejoblíbenější zvířátko je totiž ovce. Z dětství mi zbyly jen tři fotky, které mi dala babička, a na jedné z nich sedím na pouti na kolotoči. A jako každý rok jsem si nevybrala koníka nebo kohouta, ale právě ovečku. Takže myslím, že je to prostě osud.

foto: Yanna na oblíbené ovečce (soukromý archiv Jany Rybníčkové)

Slogan Daránka je: „Aby to ti nejmenší měli co nejlehčí“. Napadá vás, co by každý rodič mohl udělat, aby to skutečně platilo?

Myslím, že základem je, aby se všechny matky staraly dobře o své děti a nepořizovaly si je jen tak z plezíru, ale z lásky. A kdyby na ně náhodou zůstaly samy, chtěla bych, aby věděly, že tady jsou organizace, které jim mohou pomoci. A že jediným východiskem rozhodně není dětský domov. I když se totiž dostanete do situace, kdy si připadáte naprosto opuštění, není to tak. Člověk nikdy není sám.

Zdroj: Charita Česká republika