Osobní asistentka pomohla paní Bohumile prožít naplněné stáří. Pečovala o ni až do konce

Hana Čiháková pracuje jako osobní asistentka. Navštěvuje lidi, kteří jsou v seniorském věku nebo trpí nemocí omezující jejich soběstačnost. Pomáhá jim s tím, na co jejich síly už nestačí. Když je potřeba, doprovodí je k lékaři, na nákupy či za jinými povinnostmi.

„Podporuji seniory v jejich soběstačnosti. Pomáhám nejčastěji s osobní péčí, hygienou, přípravou jídla a pití, při oblékání, zajištění chodu domácnosti. Zvláště pro osamělé lidi je důležitá společnost někoho, kdo má o ně zájem a věnuje jim čas. Někdy si jen společně posedíme, popovídáme, přečteme noviny nebo vyrazíme na procházku,“ vypočítává Čiháková.

Vzpomínka na paní Bohumilu

O některé seniory pečuje Hana Čiháková po dobu mnoha let. Zná jejich životní osudy, stávají se součástí jejího života. Jednou z nich byla paní Bohumila. „Vídaly jsme se intenzivně 12 let,“ vzpomíná Hana Čiháková.

Bohumila se narodila v roce 1925, neměla manžela, ani děti, ale samota a osamělost ji rozhodně netrápily. 30 let pracovala jako vrchní sestra na psychiatrii, ve volném čase se věnovala malé zahrádce u svého domku. Operaci srdce ve věku 82 let brala jako „druhou šanci na život“, současně ale cítila, že jí síly ubývají, a pomohla by jí občasná donáška nákupu, úklid či doprovod k lékaři. Tehdy k ní začala docházet Hana.

„Bohunka byla velmi silná žena. Obdivovala jsem, že se i ve svém věku zajímá o události doma i ve světě. Současně měla i zdravý nadhled a velký smysl pro humor. Legraci si uměla dělat i sama ze sebe. Díky ní vím, že stáří neznamená jen nemoci, ale může to být kvalitní část života“, vzpomíná Hana.

Když se začal zdravotní stav paní Bohumily zhoršovat, péče se zintenzivněla. Potřebovala každodenní pomoc. Pečovala o ni zčásti její vzdálená rodina, zčásti Charita. Paní Bohumila zemřela v klidu dva měsíce před 95. narozeninami doma, ve své posteli.

Pečovat o druhého je dar

„Mít možnost starat se o lidi do jejich skonu vnímám jako dar. Jsem šťastná za každého člověka, kterého můžu doprovodit až do konce v jeho domácím prostředí, v místě, které důvěrně zná a kde se cítí dobře,“ vysvětluje Hana Čiháková. „V takových situacích, byť jsou doprovázeny smutkem a ztrátou, dostávám ujištění, že moje práce má velký smysl.“