Novinky

Nízkoprahové denní centrum pro osoby ohrožené sociálním vyloučením v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi je sociální službou, která vznikla spontánně. Na začátku byla skutečná potřeba několika desítek lidí bez domova. V Brandýse nebylo místo, kde by mohli najít pomoc. Obraceli se proto na sestry vincentky, které jim v rámci svých možností pomáhaly.

Již 14 let podporuje Arcidiecézní charita Praha internátní školu sv. Františka Xaverského ve vesnici Shenbaganur v Kodaikanalských horách. Tři stovky žáků jsou zapojeny do Adopce na dálku® a Charita navíc přispívá na provoz internátní školy.

Tříkrálová sbírka se tradičně koná také na Podřipsku. Organizuje ji zde Farní charita Roudnice nad Labem. Letošní ročník byl velmi vydařený. Výtěžek sbírky činil 117 345 Kč a navíc byla založena nová tradice – výstup koledníků na horu Říp.

Novinář Milan Vodička navštívil před nedávnem Českou nemocnici sv. Karla Lwangy v Ugandě, kterou provozuje Arcidiecézní charita Praha. Nepřijel si nemocnici jen prohlédnout, ale pomáhal v ní jako dobrovolník.

Hellen Chanda ze zambijské Mpanshy studuje ZŠ díky programu Adopce na dálku®. Kromě školy má jedno velké hobby – šachy. Ačkoli ve vesnické škole, kam dochází, není organizován žádný šachový kroužek s odborným vedením, dosáhla Hellen vynikajícího umístění na národním šachovém turnaji pořádaném Zambijskou šachovou asociací v hlavním městě Lusace.

Uběhl přesně jeden rok od chvíle, kdy se v zambijském městečku Mpanshya začal péct čerstvý chléb. Do té doby se dovážel z hlavního města vzdáleného dvě stě kilometrů. Vybudování pekárny je jedním z rozvojových projektů Arcidiecézní charity Praha v Zambii.

Centrum pro tělesně postižené – Fatima nabízí nově své služby také lidem trpícím roztroušenou sklerózou, kteří mají v důsledku tohoto onemocnění tělesné postižení. Více informací.

Dnes ráno usedlo k počítačům v nově vybavené počítačové učebně na ZŠ Mpanshya Basic třicet chlapců a dívek a dva místní učitelé. Všichni absolvují dvoutýdenní kurz výpočetní techniky, který pořádá Charita Praha díky projektu Překonávání Digital Divide v Africe, financovaném v rámci vládního programu zahraniční rozvojové spolupráce. Projekt zároveň spolufinancuje Tchaiwanská ekonomická a kulturní kancelář  a na realizaci se podílí také tchaiwanská firma Institute for Information Industry a česká společnost eNovation.

Při Speciální škole sv. Anežky v indickém Mangalore jsme před rokem podpořili vznik nových učebních kurzů. Zdravotně postižení studenti se učí vyrábět papírové talíře, zpracovávat dřevo a vázat knihy. Dobrou zprávou je, že tyto chráněné dílny jsou konkurenceschopné a nepotřebují naši další podporu.

Během mezinárodního setkání u příležitosti oslav 450. výročí od znovuobnovení Pražské arcidiecéze jsme požádali o rozhovor otce biskupa Wladyslava Blina z diecéze Vitebsk ve východním Bělorusku. 

Zeptali jsme se doktora Jaromíra Matějka, jak probíhala jeho pracovní cesta do Ugandy, do České nemocnice v Buikwe i dalších zdravotnických zařízení.

Azylový dům sv. Terezie rozšířil svou kapacitu o nová čtyři lůžka. Budou sloužit seniorům, kteří nemají zázemí rodiny, prostředky na vlastní bydlení ani na pobyt v domově seniorů a zůstali by tak bez jakékoli pomoci.

Před nedávnem se z Ugandy vrátila dobrovolnice Romana Garguláková. V rámci svého studia využila nabídky Rozvojového střediska a odjela vyučovat místní studenty základní a střední školy. Romany jsme se zeptali na její zkušenosti a vzpomínky.

Dne 1.4. do České republiky v doprovodu matky přiletěla kambodžská holčička Chi Srey Mey. Díky operaci srdce, kterou podstoupila díky finančním prostředkům Ministerstva zahraničních věcí na humanitární pomoc a rozvojovou spolupráci, může opět vést plnohodnotný život.

Děti války, děti míru. Tak zní název dokumentárního filmu z cyklu Příběhy z Afriky, který připravily Zuzana Šimůnková a Andrea Majstrorovičová z České televize. Ugandským školákům brání v učení války i bída.

„V roce 2008 v létě se mi zhroutil život. Maminka, která se o mne šedesát let starala, zemřela. Pro mne tímto okamžikem začal boj o přežití, což v mém případě není nadsázka. Po čtyřech týdnech pobytu ve zdravotnických zařízeních následné péče se mi personál postaral o výron v kotníku, v koleni a v rameni, o proleženiny a rozbitou hlavu. Co to udělalo s psychikou, je asi zřejmé.
Přístup sester, kterým jsem chtěla poradit, jak se mnou zacházet, aby se méně nadřely, se dá shrnout do věty: „Nemluvte mi do toho, dělám to třicet let.“. Čím blíže byla sestra mé věkové kategorii, tím horší přístup a jednání. Bohužel. I když jsem si z domova nechala přivézt zvedák, nebyly ochotné změnit stereotyp zacházení s pacientem a zvedáku se odmítaly byť jen dotknout.