Pomoc lidem s postižením

Domov sv. Rodiny pro lidi s mentálním postižením si užívá adventní čas naplněný tvořením a společnými aktivitami.

Setkání začalo mší svatou v kapli domova a pokračovalo v zahradě. Na přípravě občerstvení se s velkým nadšením podíleli sami klienti domova. Jejich nasazení a snaha byla patrná na každém detailu.

V Domově sv. Rodiny se snažíme našim klientům s mentálním postižením pomoci, aby mohli vést aktivní a naplněný život. Jaké akce udělaly obyvatelům domova v poslední době největší radost? 

Tři desítky obyvatel Domova sv. Rodiny si v létě připomněly kulaté narozeniny zakladatelky sestry Akvinely výletem do jejího rodného Vřesníku u Želivi. Místní komunita zde na významnou rodačku dodnes vzpomíná.

„Ke každému tady přistupujeme individuálně, zajímá nás. Když od nás odchází a má zase chuť do života, je to ta největší odměna,“ říká Sylva Smidová o práci Centra pro tělesně postižené Fatima.

V kuchyni se začíná vařit oběd, dnes bude hrachová kaše s uzeným masem. Na zahradě pan Mirek upravuje záhony a sbírá větvičky. Domov svaté Rodiny se probudil do červnového rána. 

V zahradní přístavbě libockého Domova svaté Rodiny bylo v posledních měsících rušno. V dosud nevyužitých prostorech v prvním patře jsme vybudovali novou domácnost se šesti lůžky pro lidi s mentálním postižením.

Jeho vzorem byl legendární fotbalista Jozef Chovanec. V rodném Havířově trénoval malé kluky. V den našeho setkání se chystal na zápas SK Třeboradice. Fotbal Davida provází celý život. I když mu lékaři amputovali nohy.

Před 30 lety průkopnická vize – integrovat lidi s postižením do života běžné společnosti, je dnes naštěstí běžnou praxí. Domov svaté Rodiny pokračuje v naplňování vize svých zakladatelů a poskytuje láskyplné zázemí lidem s mentálním a kombinovaným postižením.

Zakoupili jsme dvě desítky obrazů, jejichž autory jsou lidé s psychickými poruchami. Malby jsou vystaveny v penzionu U sv. Kryštofa a jsou k dispozici zájemcům o jejich zakoupení.

Mobilní očkovací tým naočkoval přes stovku klientů a pracovníků Domova svaté Rodiny, který provozuje Arcidiecézní charita Praha v Liboci a Petřinách. Domov pečuje o sedm desítek lidi s mentálním a kombinovaným postižením.

Arcidiecézní charita Praha nově vybavila všechny své domovy testovacími přístroji na covid-19. Rychlé odhalení nákazy spolu s dalšími opatřeními pomůžou zastavit šíření viru ve zranitelné skupině osob.

Generální vikář Mons. Jan Balík děkuje pracovníkům Charit za jejich obětavou službu.

Do největší cyklistické akce v ČR, která probíhá právě tento týden, se zapojili Renata a Roman, klienti našeho Centra pro tělesně postižené Fatima.

Obyvatelé Domova svaté Rodiny již dávno nejsou děti, kterými byli v době jeho vzniku. Jsou z nich dospělí lidé. A také přirozeně stárnou, přicházejí nemoci a smrt. U lidí s mentálním postižením bohužel dříve než je běžné.

Obracíme se na vás s prosbou o vánoční dárek pro ty, které nemoc nebo úraz upoutal na invalidní vozík. Ke svobodnému každodennímu životu totiž potřebují pomoc osobních asistentů. Ačkoliv si sami postižení na tuto pomoc připlácejí, jejich příspěvek na pokrytí veškerých nákladů spojených s osobní asistencí zdaleka nestačí. Zapojte se prosíme do pomoci. Když darujete v průběhu letošního adventu 200 korun, promění je charita v průběhu celého příštího roku vždy na jednu hodinu osobní asistence!

Dvě velké charitní služby se 1. ledna sloučily do jedné organizace. Z rozhodnutí Arcibiskupství pražského (zřizovatel obou zařízení) spojují síly Arcidiecézní charita Praha a Domov svaté Rodiny.

Centrum pro tělesně postižené – Fatima nabízí nově své služby také lidem trpícím roztroušenou sklerózou, kteří mají v důsledku tohoto onemocnění tělesné postižení. Více informací.

„V roce 2008 v létě se mi zhroutil život. Maminka, která se o mne šedesát let starala, zemřela. Pro mne tímto okamžikem začal boj o přežití, což v mém případě není nadsázka. Po čtyřech týdnech pobytu ve zdravotnických zařízeních následné péče se mi personál postaral o výron v kotníku, v koleni a v rameni, o proleženiny a rozbitou hlavu. Co to udělalo s psychikou, je asi zřejmé.
Přístup sester, kterým jsem chtěla poradit, jak se mnou zacházet, aby se méně nadřely, se dá shrnout do věty: „Nemluvte mi do toho, dělám to třicet let.“. Čím blíže byla sestra mé věkové kategorii, tím horší přístup a jednání. Bohužel. I když jsem si z domova nechala přivézt zvedák, nebyly ochotné změnit stereotyp zacházení s pacientem a zvedáku se odmítaly byť jen dotknout.